Psychoterapeutické konzultace

S čím za mnou přijít?

V životě každého z nás přijdou dny, které nejsou zrovna “májové”. Dny, kdy se náš vnitřní kompas roztočí jak v bermudském trojúhelníku a my jsme na to vše sami. Budíme se a usínáme s myšlenkou na bezvýchodnost situace, a zůstáváme tak trčet uprostřed svého života jako trosečníci na pustém ostrově. Žít s pocitem ztráty nebo strádání je stejné, jako žít s duchem minulosti, který vás nepustí dál, dokud se s ním nevypořádáte. Přijít za mnou tedy můžete s čímkoliv, co vás tíží a co vás nepustí dál. Každý máme slabé období – silné jedince z nás činí až přiznání, že na to sami nestačíme a že naše samoozdravné rezervy jsou vyčerpané. Pak také ve svém nitru nalezneme odhodlání s tím něco dělat.

Co nejčastěji trápí mé klientky?

• Mám pocit, že tohle není můj život. To přece nejsem já. Takhle jsem si to rozhodně nepředstavovala.
• Připadám si jako žába, co se nikdy nevzdává a neúnavně dál šlape smetanu. Z takového způsobu života jsem už vyčerpaná. Navíc mám pocit, že na rozdíl od žáby, já to máslo ze smetany nikdy nevyšlapu!
• Mám pocit, že cíl, ke kterému jsem mířila, už není v přímce, ale v kruhu.
• Nic z toho, co dělám, nikdy není dost. Ať se snažím sebevíc, ať dělám cokoliv, nikdy to nestačí.
• Mám problémy v partnerském vztahu. Dostala jsem se do bodu, kdy nevím, jak dál. Jsem vyčerpaná z neustálého řešení a snahy situaci změnit. Na chvíli se vždycky vody uklidní, ale pak se stejný kolotoč rozběhne nanovo. Nejsem pak schopná soustředit se na nic jiného.
• Přijdu si sama. Zkrátka nejsem schopná najít si normálního partnera. Něco je se mnou špatně.
• Mám pocit, že nejsem dobrá máma. Moje děti by si zasloužily víc. Žiju s tím, že chyby mých dětí jsou zrcadlem mých vlastích chyb a vždy si říkám: co jsem udělala špatně, že to tak je?
• Nemůžu se vyrovnat s porodem. Zní to divně, syn byl vymodlené dítě a já se na porod tak těšila. Jenže takhle to být nemělo. Velmi těžko se to vysvětluje, jako by mi to rvalo duši na kusy. Trvalo dlouho, než jsme si se synem našli k sobě cestu. Miluju svoje dítě nade vše, ale… Potřebuji to vnitřně zpracovat a odpoutat se od pocitů, se kterými mám porod spojený.
• Mám pocit, že si neumím vymezit osobní hranice v rodině. I když se snažím, ostatní tyto hranice neustále překračují. Přes veškerou snahu dochází k nedorozuměním, neshodám a konfliktům. Zabírá to spoustu času a mojí energie.
• Trpím syndromem prázdného hnízda. Brali jsme se s mužem mladí, měli děti, a to byl můj celý svět. Žila jsem jejich životem, výběrem školy, kroužků a nakonec i jejich úspěchy byly těmi mými. Nebylo pro mne nikdy nic důležitějšího, než mé vlastní děti. Teď můj svět přestává existovat. Jak se s tím mám vyrovnat?
• Přijdu si jak v tlakovém hrnci. V práci stres. Je těžké držet si náskok a uhájit si své postavení. Uchránit si svůj profesní profil a nestát se tím: „Ty máš malý děti, viď?”, protože to je jako automaticky spadnout do významu „nekompetentní“. Přitom dřu jako kůň. V okruhu maminek ve škole mých dětí zase nemůžu být za „mámu, co honí kariéru“. Jsem špatná máma, když sušenky na školní besídku neupeču, ale koupím? Večer, když padám únavou, přijde můj muž a očekává pohodu a klid v nazdobeném vydání z cukrkandlu. Přesto dobře vím, že každá jeho dvacetiletá kolegyně je mnohem zábavnější a bezstarostnější. Vím, že nejsem ta rozesmátá veselá holka, co jsem byla. Jsem protivná i sama sobě. Přitom vůbec nemám právo si stěžovat: jsme zdraví, zabezpečení a dětem se daří. Co víc bych měla chtít? Jenže to vnitřní pnutí mne úplně ovládá.
• V noci se budím s pocitem, o kolik snazší by bylo jen tak nebýt a nemuset. Nemuset být tím, kým se ode mě očekává, nemuset být nikým.
• Potkala mě „rána osudu“ – čas se zastavil v jedné vteřině a s ním i všechno ostatní. Když se ráno probudím a otevřu oči, dojde mi „pravda“. Nejkrásnější moment je pro mne ten mezi nocí a dnem, kdy je všechno v pořádku. S probuzením končí vše a já nevím, co s tím.
• Jsem vyčerpaná. Unavuje mě neustále řešit, kolik a čeho můžu sníst. Nikdo si neumí představit, jak těžké je jít do obchodu a nepodlehnout. Jsem vyčerpaná z neustálého počítání výživových hodnot. Vím na týden dopředu, co budu jíst. Vím naprosto přesně, co mám v lednici. A ty výčitky svědomí, když selžu! Dřív tomu tak nebylo. Nevím, jak být tou, co dřív. Vlastně ani nevím, jestli jí chci ještě být.
• Prošla jsem celou řadou vyšetření a ordinací odborných lékařů. Jenže bez výsledku, který by vysvětlil zdroj mých obtíží. Asi jsem vážně blázen. Nejhorší je pro mne ten pocit nedůvěry ze strany doktorů, ty jejich pohledy, nezájem a nepochopení. Jako by to byla jen jednoduchá rovnice – rodné číslo, diagnóza, a léčba. Jenže mě ta diagnóza chybí.
• Nedokážu se vyrovnat se ztrátou svého blízkého. Nejde to. Vím, že už tím všechny okolo sebe obtěžuju, ale já nemůžu jít dál. Nevím, jak s tím žít.

Toho, co nás může tížit, je nakonec tolik, kolik nás chodí po světě. Jakoukoliv tíhu z vás sejmout nemohu. Mohu vám ale pomoci se s ní vyrovnat a vyvážit ji.

Starat se o tělo nám přijde naprosto přirozené: navštěvujeme dentální hygienu, absolvujeme preventivní screeningová vyšetření, ale svou duši často opomíjíme. Psychoterapie nebo mentální koučink jsou disciplíny, které jsou stále obestřeny společenskou stigmatizací. Tělo od duše ale nelze oddělit, vše je hluboce propojeno. Zlomenou ruku poznáme vcelku snadno, oproti tomu obtíže duše mohou být hluboce skryté zrakům okolí. U dopravních nehod není nejvíce ohroženým ten, kdo volá o pomoc, ale naopak ten, kdo nekřičí.Toto pravidlo lze velmi často uplatnit i pro oblast duše. Naše křehkost je na první pohled neviditelná a lze ji vcelku dobře potlačit nebo skrývat. Mějme proto na paměti, že v první řadě jde především o nás samotné – o náš život.

Objednat se