Žít život naruby

Nikdo z nás to nepředpokládal. Nikdo z nás neměl záchranný plán. Bezpečí jsme považovali za naprostou samozřejmost. Většina z nás se nikdy nesetkala tváří v tvář s krizí takového charakteru nebo s podobnou vážnější hrozbou. Jsme uzavřeni nejen hranicemi naší země, ale mnohdy také našich domovních dveří a vlastní mysli, kterou opanoval strach. Strach z pocitu hrozby.

Všichni se nacházíme v jakési více či méně dobrovolné izolaci. A sami sebe se stále dokola ptáme: „Co se vlastně děje?“ Není lehké to pochopit. Zavřené hranice ještě více umocnily pocit, že žijeme „právě teď a jenom tady“. Najednou nemáme, kam jít. Přesto, že se nám neustále nabízí řada možností, jak tento čas využít především sami pro sebe, pro svůj osobnostní růst, a uspořádat si tak záležitosti ve svém životě, je více než zřejmé, že opak je mnohdy pravdou. Doléhá na nás strach z budoucnosti, strach z hrozby ztrát, pocit bezútěšnosti na pozadí nejistot a tíseň ze ztráty kontroly. Naše osobní hranice jsou nyní narušeny omezením pohybu a každodenních rutinních záležitostí.

Výlet do neznáma

Na povrch vybublávají témata vnitřních konfliktů, která jindy zůstávají umlčena každodenním koloběhem. Pocity strachu z budoucnosti, z neznáma, hněv a odpor ke změnám a restrikcím, smutek a bezmocnost, strach a uvědomění si smrtelnosti své vlastní i svých blízkých. Potřebujeme zpracovat vše, co se v našich životech dnes odehrává. Vypořádat se s pocitem závislosti na cizích rozhodnutích. Více než kdy jindy si nyní uvědomujeme, že jsme součástí společnosti a jejich pravidel. Snažíme se nalézt způsob, jak žít dál každodenní život „novým“ způsobem. Mohou se u nás projevovat poruchy spánkového rytmu z důvodu vnitřního napětí a neklidu nebo pocity tísně a rozhodování pod tlakem i v běžných situacích a někdy i myšlenky na nejhorší možné scénáře.

Fázi šoku střídá potřeba smíření

Studie zaměřující se na společenskou izolaci poukazují na fakt, že u izolovaných, ať už se jedná o trestané ve věznicích, nebo o astronauty podstupující výcvik v separaci, bylo prokázáno, že stres z izolace vnímá dotyčný první polovinu trestu. Poté dochází k vnitřnímu pocitu uvolnění, a to z důvodu uvědomění si zkracování doby izolace. My jsme ale v docela jiné situaci, neznáme ani přibližnou dobu ukončení omezení. Chybí nám “záchytný bod na konci tunelu”. To samozřejmě může mít velmi negativní dopad na naši psychickou rovnováhu.

Jsme zvyklí na svůj předvídatelný každodenní život, nad kterým máme kontrolu. To nám dává pocit bezpečí, který jsme nyní ztratili. Cítíme, že nás cosi ovládá, omezuje naši svobodu a bere nám možnost žít vlastní život. Najednou se nemůžeme stýkat s našimi přáteli, sportovat způsobem, jakým jsme byli zvyklí, nemůžeme cestovat. Navíc přemýšlíme nad možností nákazy, nad rizikovými faktory, nad otázkou, zda by někdo z našich blízkých mohl na tuto nemoc zemřít. Smrt se dostala do našeho povědomí víc, než jsme ji to kdy možná my sami umožnili.

Každodenní ztráty a nálezy

Ztratili jsme své jistoty, ztratili jsme předvídatelnost, která je tolik potřebná pro náš klid. Přišli jsme o možnost žít obyčejný život. Uvědomujeme si, že neexistuje žádná instantní pilulka, která by dokázala ochránit všechny, na kterých nám záleží. Snažíme se upnout k věcem, které jsou v naší moci, tedy k tomu, co můžeme ovládnout, což je naprosto přirozená reakce. Nalézáme ochranu v pocitu, že situaci máme pod kontrolou. Proto v počátku velké nákupy do zásob u mnohých z nás. Satisfakcí budiž pocit bezpečí pramenící z toho, že jsme alespoň „něco“ udělali. Jde o pochopitelnou snahu navrátit se k normálu prostřednictvím zabezpečení základních potřeb. Soustředit se na kontrolu je strategicky dobrá volba, i když nám dává pouze falešný pocit zabezpečení. Je to lepší než nedělat nic a soustředit se na strach. Instinktem přežití jsme totiž vybaveni od přírody. Aktivizuje se, ať už se nám život otočí vzhůru nohama kvůli epidemii koronaviru nebo odchodem manžela od rodiny. Jistá úroveň strachu pro nás v těchto chvílích může být prospěšná, nesmí však překročit únosnou mez a opanovat bezmezně naši mysl.

Zvířata v případě ohrožení života reagují v podstatě dvojím způsobem: buď se rozhodnou utéct, nebo bojovat. U nás lidí se „boj“ projevuje vyjádřením hněvu a větší dráždivostí. Za „útěk“ od situace naopak můžeme pokládat sledování HBO či Netflixu z pohovky domova. Mimo tyto dva nejběžnější postoje k situaci je známá varianta tzv. „zamrznutí“. Jistě si vzpomenete na scénu ve filmu Ať žijí duchové, kdy hned v úvodu Tomáš Holý křičí: „Nohy dřevěný moje!,“ poté co strachy v lese „zamrznul“. V běžném životě nám nezamrznou nohy, ale ustrne naše mysl. Snažíme se žít svůj život, jako by se nic nedělo, nikdo jiný nemůže přeci rozhodovat o našem bytí.

Umění „nudit se“

Vědomí o celosvětovém šíření viru společně s výrazným oslabením ekonomiky v nás může vyvolávat pocit ohrožení. Připočteme-li k tomu omezení volnosti pohybu, sociální izolaci, ztrátu obvyklé zábavy, společenských a kulturních aktivit, můžeme dojít k pocitu smutku nebo dokonce deprese. Částečně je to dáno tím, že je naší přirozeností neustále někam směřovat, být aktivní a rozvíjet se, ale také proto, že jsou naše každodenní činnosti částečným únikem před sebou samotným, před nepříjemnými vnitřními otázkami, vzpomínkami a pocity. Psychologové už řadu let upozorňují na důležitost aktivity, kterou lze označit jednoduše jako „nudit se“. Právě ta se z našich životů vytrácí. Tento trend můžeme pozorovat už u malých dětí předškolního věku, kdy ratolesti i jejich rodiče mají do poslední minuty rozplánovaný každý den. Tímto se ale vzdalujeme od sebe samotných, od vnitřních otázek a učení se sám v sobě zpracovávat témata, která mě trápí, což potom v době, kdy jsme v podstatě nuceni odpočívat, a tím pádem i vystaveni sami sobě napospas, může být velmi složité. Zármutek je pocit, který může dolehnout na každého z nás. Všichni tak nějak cítíme, že něco v této situaci ztrácíme. Ztrácíme a ponecháváme této době kousek nás samotných, kousek své identity.

Jak se tedy uprostřed této bezútěšné doby chovat správně?

Musíme se začít učit vnímat nové. Uvědomovat si tady a teď, být vědomě přítomni okamžiku. Soustředit se na to, co je blízké, na to co je důležité –  na vztahy a morální hodnoty, na svobodu okamžiku. Je důležité připomínat si, že štěstí nepřichází skrz vnější věci, ale prostřednictvím pospolitosti s druhými a starosti, kterou o sebe máme. Tento druh štěstí přichází ve chvíli, kdy hledáme to, co nás sbližuje, nikoli to, co nás rozděluje. Jen spolu můžeme být skutečně silní. Všichni jsme zranitelní, proto: pomáhejme si ze všech sil. Věřím, že právě to je ta správná cesta.