Znáte ten vnitřní hlas ve vaší hlavě? Zvedá výstražně prst a napovídá, že jste si dnes měli jít zaplavat, že jste včera během rozhovoru neměli říkat to, co jste řekli a že ta zmrzlina vážně nebyla nutná. Kdo je tím, co denně zpochybňuje naše kroky?
Důvěrně ho znáte. Říká, co bychom měli a co už ne, co jsme udělali špatně a co šlo zařídit lépe. Kritizuje nás za náš vzhled, za to, že nejsme dostatečně výkonní v práci, za to, kolik času trávíme na sociálních sítích. Ví přesně, že není správné, že jsme už dlouho nezavolali svým rodičům nebo že jsme večer nepřečetli dětem pohádku. Tento kritický hlas je ozvěnou našeho dětství, ozvěnou našich rodičů, učitelů a kamarádů ze školních lavic. V jeho přítomnosti se cítíme znepokojeni, jsme unavení a zahanbení. Věřte, že tohoto kritika nelze odbýt mávnutím ruky. Vzbuzuje v nás pocit, že nic z toho, co děláme, není dost dobré. Cítíme se hloupě, tlustě, ošklivě, neschopně. Prostoupí celou naši mysl, až nás zaplaví vlna smutku a nespokojenosti.
Na stupnici snesitelnosti
Do jisté míry je kritický vnitřní hlas důležitý a prospěšný. Je naším životním průvodcem, pomáhá nám oddělit dobré od zlého. Pomáhá nám vyvarovat se chyb a špatných rozhodnutí. Je nedílnou součástí naší schopnosti žít ve společnosti ostatních lidí. Ve chvíli, kdy mu ale přenecháme moc za všech okolností posuzovat vše v našem světě, nám přestává náš život náležet. Naše skutečné já se schoulí v koutě a kritik opanuje veškerá naše rozhodnutí. Začneme se cítit méněcenní, přestaneme si věřit. Uvízneme uprostřed našich životů bez schopnosti se posouvat vpřed. Přestáváme cítit své vlastní potřeby a soustředíme se na potřeby, normy a očekávání druhých. Začínáme žít roli, kterou nám kritik přidělil – roli přizpůsobitele.
Kritikovo intermezzo
Schopnost adaptace je pro člověka zcela zásadní. Každý z nás se od útlého věku učí sociální přizpůsobivosti. Ta je také velmi podstatná pro naše „místo na slunci“. Už miminka reagují a dokážou rozeznat výraz tváře své maminky. Později sama přicházejí na to, co znamená a co jej způsobuje. První dětský úsměv je v podstatě pouhou grimasou, dítě ale registruje nadšení na straně maminky a usoudí, že je to něco, co u ní vzbuzuje pozitivní odezvu, proto se snaží „úspěch“ zopakovat. Prostřednictvím úsměvu a mračení tedy i takto malé děti umí ovlivnit komunikační chování matky. Děti mají navíc přirozenou potřebu vyhnout se trestu a zavržení v jakékoliv formě. Velmi brzy například vypozorují, že tatínek je spokojený, když si tiše hrají, oproti mamince, která na hluk tolik nereaguje, ale zase oceňuje, když děti neskáčou do řeči dospělým. Malé děti se učí, jak získat pozornost svých nejbližších, jejich uznání a projevy lásky tím, že rodiče „potěší“ svým chováním, které je jimi pozitivně přijímáno. Nejsnazší cestou pro děti v raném věku je tedy přizpůsobit se hodnotám a nastavení vidění světa rodičů. Dítě se takto přirozeně učí potlačovat nežádoucí emoce a projevy, které nejsou v souladu s přesvědčením rodičů. Vzniká tak jakýsi neviditelný vnitřní alarm, který u dítěte povolené meze hlídá. Tím se některé přirozené impulsy potlačují ve prospěch hlasu rodiny a společenských norem. Právě tomuto alarmu říkáme vnitřní kritik. Ten má za úkol působit káravě, je nositelem trestu a nápravy. Jsou-li však rodiček příliš kritičtí, dítě automaticky přejímá přehnanou míru kritiky k sobě samému. Pokud jeden či oba rodiče úplně chybí, může vnitřní kritický hlas zaujmout jejich roli. Dítě pak často začne věřit, že za jejich nepřítomnost může „fakt“, že není hodno lásky a není dost dobré.
Pod kontrolou dirigenta
Náš vnitřní kritik vyrůstá spolu s námi, v ideálním případě jako náš kamarád – průvodce. Za jistých okolností nás ale může přerůst a my si jej nosíme na zádech jako těžké břímě až do dospělosti. Jsme unavení pod jeho tíhou natolik, že se začneme sami vyčleňovat ze společnosti ostatních, cítíme se unavení a oslabení. Cítíme vnitřní úzkost, beznaděj a neklid. Náš vnitřní kritik ničí nás samotné i celý náš život. Tím nejtěžším krokem často bývá ten první. Uvědomění si, že příčinou našich problémů může být destruktivní kritik uvnitř nás, a potřeba s tím něco dělat, je velmi důležitou součástí, jak dostat vnitřní hlas opět pod kontrolu. Postupně je potřeba zase uvěřit tomu, že kritik není víc než samotný skladatel, ale je pro něj velmi důležitým zrcadlem, neboť dobrý kritik má mít podpůrnou funkci, poradit. Stejně jako divadelní kritik nemá z principu přijít na představení a hledat primárně pouze chyby. Poctivý kritik se nesnaží strhat, ublížit a odradit. Konstruktivní kritika totiž bere v úvahu fakt, že za našimi kroky stojí také spousta práce a že strach a obavy jsou přirozenou součástí každého z nás, ale je potřeba je překonat.