Zase na hanbě

Vnitřní tíha, osamělost a beznaděj. Jako bychom se propadali do temné propasti a všichni okolo nás sledovali. Nejraději bychom se schovali pod peřinu a čekali, až to přejde. Hanba je pocit, který umíme jen velmi těžko definovat.

Pocit hanby může být vyvolán našimi vlastními myšlenkami nebo konkrétní událostí v každodenním životě. Může za ním stát zdání viny, neúspěchu, ale také odmítnutí, pochybení nebo kritika. Většina z nás ve skutečnosti ani neví, co hanba znamená. Pojďme si tedy připomenout, co přesně prožíváme, když se cítíme zahanbeni? Jsou to chvíle, kdy máme dojem, že jsme obnaženi a vydáni napospas ostatním. Naše myšlenky směřují k tomu, že nestojíme za nic, doslova se stydíme za to, kým jsme. Cítíme se zahanbeni. Tyto myšlenky postupně prostupují celé naše tělo a mysl. Točí se ve smyčkách okolo našich životů a životních voleb, které jsme uskutečnili. Týkají se kariéry, vztahů, ale i našich charakterových odlišností od ostatních. Pocit hanby nás sužuje kritickými myšlenkami a pochybnostmi o nás samotných. Jsme přesvědčeni, že náš kritický hlas je pravdivým odrazem nás samotných, že je ukazatelem pravdy toho, co v nás vidí ostatní.  V takové chvíli je těžké stát pevně nohama na zemi a zůstat sám sebou.

Když diktuje společnost

Mnozí z nás mají pojem hanby silně spojený s obdobím raného dětství. Každý nejspíš někdy slyšel: “Půjdeš na hanbu! Hanba ti! Styď se!” Většinou se tak dělo v kontextu s proviněním proti očekávanému, proti společenským normám, jak se říká. Rozvojem společnosti a lidského soužití bylo důležité stanovit pravidla a řád. Ten, kdo se rozhodl pravidla porušit, musel počítat s následky v podobě “zahanbení”. Společenství mu ale následně udělilo možnost nápravy, jakéhosi pokání, na jehož základě byl provinilec přijat zpět. Pocit hanby byl tedy pouze dočasným stavem, nikoliv trvalým. Tento pocit všichni dobře známe, pomáhá nám být součástí společnosti a funguje jako signalizace ve chvíli, kdy opustíme společenskou normu.

Spirála zahanbení

Jsou ale stavy, kdy tato signalizace není pouhým varovným znamením. Hanba se pak stává součástí nás samotných a je tu s námi trvale. V takové podobě hovoříme o toxické hanbě a pocitech studu. Jsme úzkostní a ustaraní. Nevěříme sobě a svým rozhodovacím schopnostem. Spálíme-li se v dětství o krbové sklo, pravděpodobně si příště dáme pozor a krbu se vyhneme. To stejné platí o dodržování pravidel a společenských norem. Nikdo z nás nechce pociťovat naplno vše, co s sebou hanba přináší. Většinou  proto napneme veškeré své síly, abychom se těmto pocitům vyhnuli. Začneme se soustředit na možnosti kompenzace. Na berle, které nám pomáhají stát vzpřímeně. Soustředíme svou energii na kariérní úspěch, peníze, perfekcionismus, na způsob stravování, vztah, vzhled nebo alkohol, v podstatě na cokoliv, co nám pomůže skrýt a vytlačit náš vnitřní pocit bezcennosti a „malosti“.

Z kola ven

Odkud se bere tento stav trvalého pocitu zahanbení? Vzniká na základě negativních zkušeností a rané traumatizace v dětství. Někdy se jedná o přenesenou „hanbu“ našich rodičů, kterou jsme od nich převzali, někdy o přehnaná očekávání, která na nás v dětství byla kladena. Ke vzniku trvalého pocitu zahanbení postačí i pouhý nezájem, lhostejnost a nedostatek lásky nebo jejích projevů, které jsme potřebovali pro vybudování si dostatečného pocitu sebevědomí a pocitu ocenění našimi blízkými. Při práci s pocity zahanbení je velmi důležité jejich vědomé prožívání a snaha o vystoupení ze spirály kriticky negativních myšlenek. Pomocnou rukou v této těžké chvíle může být rozhovor s terapeutem nebo blízkým člověkem, odproštění se od svého těla a plné prožití toho, co cítíme. Cestou z kola ven může být i vedení deníku o našich negativních myšlenkách, ale třeba i relaxační cvičení. Zkrátka cokoliv, co v tuto chvíli uděláte sami pro sebe.

 

 

 

 

Category: Nezařazené