Nedokážu se vyrovnat se ztrátou svého blízkého. Nejde to. Vím, že už tím všechny okolo sebe obtěžuju, ale já nemůžu jít dál. Nevím, jak s tím žít.

Prošla jsem celou řadou vyšetření a ordinací odborných lékařů. Jenže bez výsledku, který by vysvětlil zdroj mých obtíží. Asi jsem vážně blázen. Nejhorší je pro mne ten pocit nedůvěry ze strany doktorů, ty jejich pohledy, nezájem a nepochopení. Jako by to byla jen jednoduchá rovnice – rodné číslo, diagnóza, a léčba. Jenže mě ta diagnóza chybí.

Jsem vyčerpaná. Unavuje mě neustále řešit, kolik a čeho můžu sníst. Nikdo si neumí představit, jak těžké je jít do obchodu a nepodlehnout. Jsem vyčerpaná z neustálého počítání výživových hodnot. Vím na týden dopředu, co budu jíst. Vím naprosto přesně, co mám v lednici. A ty výčitky svědomí, když selžu! Dřív tomu tak nebylo. Nevím, jak být tou, co dřív. Vlastně ani nevím, jestli jí chci ještě být.

Potkala mě „rána osudu“ – čas se zastavil v jedné vteřině a s ním i všechno ostatní. Když se ráno probudím a otevřu oči, dojde mi „pravda“. Nejkrásnější moment je pro mne ten mezi nocí a dnem, kdy je všechno v pořádku. S probuzením končí vše a já nevím, co s tím.

V noci se budím s pocitem, o kolik snazší by bylo jen tak nebýt a nemuset. Nemuset být tím, kým se ode mě očekává, nemuset být nikým.

Přijdu si jak v tlakovém hrnci. V práci stres. Je těžké držet si náskok a uhájit si své postavení. Uchránit si svůj profesní profil a nestát se tím: „Ty máš malý děti, viď?”, protože to je jako automaticky spadnout do významu „nekompetentní“. Přitom dřu jako kůň. V okruhu maminek ve škole mých dětí zase nemůžu být za „mámu, co honí kariéru“. Jsem špatná máma, když sušenky na školní besídku neupeču, ale koupím? Večer, když padám únavou, přijde můj muž a očekává pohodu a klid v nazdobeném vydání z cukrkandlu. Přesto dobře vím, že každá jeho dvacetiletá kolegyně je mnohem zábavnější a bezstarostnější. Vím, že nejsem ta rozesmátá veselá holka, co jsem byla. Jsem protivná i sama sobě. Přitom vůbec nemám právo si stěžovat: jsme zdraví, zabezpečení a dětem se daří. Co víc bych měla chtít? Jenže to vnitřní pnutí mne úplně ovládá.

Trpím syndromem prázdného hnízda. Brali jsme se s mužem mladí, měli děti, a to byl můj celý svět. Žila jsem jejich životem, výběrem školy, kroužků a nakonec i jejich úspěchy byly těmi mými. Nebylo pro mne nikdy nic důležitějšího, než mé vlastní děti. Teď můj svět přestává existovat. Jak se s tím mám vyrovnat?

Mám pocit, že si neumím vymezit osobní hranice v rodině. I když se snažím, ostatní tyto hranice neustále překračují. Přes veškerou snahu dochází k nedorozuměním, neshodám a konfliktům. Zabírá to spoustu času a mojí energie.

Nemůžu se vyrovnat s porodem. Zní to divně, syn byl vymodlené dítě a já se na porod tak těšila. Jenže takhle to být nemělo. Velmi těžko se to vysvětluje, jako by mi to rvalo duši na kusy. Trvalo dlouho, než jsme si se synem našli k sobě cestu. Miluju svoje dítě nade vše, ale… Potřebuji to vnitřně zpracovat a odpoutat se od pocitů, se kterými mám porod spojený.

Mám pocit, že nejsem dobrá máma. Moje děti by si zasloužily víc. Žiju s tím, že chyby mých dětí jsou zrcadlem mých vlastích chyb a vždy si říkám: co jsem udělala špatně, že to tak je?

Přijdu si sama. Zkrátka nejsem schopná najít si normálního partnera. Něco je se mnou špatně.

Mám problémy v partnerském vztahu. Dostala jsem se do bodu, kdy nevím, jak dál. Jsem vyčerpaná z neustálého řešení a snahy situaci změnit. Na chvíli se vždycky vody uklidní, ale pak se stejný kolotoč rozběhne nanovo. Nejsem pak schopná soustředit se na nic jiného.

Nic z toho, co dělám, nikdy není dost. Ať se snažím sebevíc, ať dělám cokoliv, nikdy to nestačí.

Mám pocit, že cíl, ke kterému jsem mířila, už není v přímce, ale v kruhu.

Připadám si jako žába, co se nikdy nevzdává a neúnavně dál šlape smetanu. Z takového způsobu života jsem už vyčerpaná. Navíc mám pocit, že na rozdíl od žáby, já to máslo ze smetany nikdy nevyšlapu!

Mám pocit, že tohle není můj život. To přece nejsem já. Takhle jsem si to rozhodně nepředstavovala.

Mám ráda svou práci, baví mne a naplňuje, nechci ji měnit. Mám ale problém v rovině pracovních vztahů. Pracuji v ženském kolektivu a je to dost vyčerpávající – všechno to hašteření, předhánění se a hraní falešných her. Vyčerpává mě řešení sporů i samotná snaha předejít jim. Celá nálada v kolektivu už zasahuje do výsledků mé práce.

Chci rozjet nový projekt, nejsem ale vůbec vnitřně přesvědčená o tom, jak to pojmout. Mám vizi i cíl, ale vnitřně cítím, že to nemám dobře pojmenované a bojím se neúspěchu. Váhám a ze zkušenosti vím, že tato nerozhodnost není při startu dobrá.

Byla jsem pět let na mateřské a čeká mě návrat do práce. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna já tohle budu řešit – je to pro mě stres. Vůbec nevím, co očekávat, jak se připravit. Jako bych z toho rychlíku vyskočila a teď už není cesty zpět. Kolem mne je tolik mladších holek, které při mateřské stihly rozjet kariéru. Každá druhá vystudovala při mateřské nějaký zajímavý obor nebo má alespoň certifikát cvičitelky jógy. A pak se mne zeptají: “A co jsi na mateřské dělala ty?” Ja se přeci starala o děti. Chci opět najít své místo na slunci a nepřipadat si jako ta „co se vrací po mateřské“.

Jsem majitelkou malé společnosti s desítkou zaměstnanců. Ráda bych nabrala novou energii do práce s lidmi. Začínala jsem před deseti lety, dnes už si přijdu vyčerpaná, jako když nesu na zádech batoh plný kamení. Ve své práci jsem úspěšná, dokonce jsem absolvovala řadu manažerských kurzů, přesto si stále častěji kladu otázku: “Proč to vlastně dělám?” Vyčerpává mě neustálé vysvětlování, delegování, prověřování a motivování. O kolik snazší by bylo mít zodpovědnost jen za svoji práci!

Dala jsem své práci naprosto všechno. Nikdy jsem nic neošidila, nikdy si neulevovala, přesto se cítím vyčerpaná a podvedená. Vše, co je s mou prací spojené mi nedělá dobře, každé ráno je mi fyzicky zle. Začíná to už v neděli odpoledne při představě, že se blíží pondělí – tedy opět čas jít do práce. Uvědomuji si, že svou práci už neodvádím dobře. Snažím se namotivovat „nastartovat se“, ale nejde to, nejradši bych se schovala pod polštář a dělala, že nejsem.

Už léta pracuji jako manažerka. Myslím, že v tom, co dělám, jsem vážně dobrá. Přesto nejsem šťastná, má práce a vše s ní spojené mne vůbec nebaví. Toužím po změně, ale ta představa, že ve svém věku přijdu a řeknu „tady jsem“ a chci změnu!, je svazující. Nevadí mi začínat od nuly, obávám se spíše stigmatizace ve smyslu „jednou je tohle tvá práce, tak jaké změny“.